Nechoď tam furt!

Před nedávnem se mi dostala do ruky knížka Darm mit Charme (Střeva s šarmem) autorky Giulie Endersové. Čekala jsem, že v ní najdu užitečné informace o vylučování, (bezplenkovku už mi neodpářete), ale to, co jsem se tam dočetla, mi vyrazilo dech.

Vědci zjistili, na co máme mozek. Na to, abychom se pohybovali. To jste nevěděli, co?

Strom roste tam, kde se zadařilo a vůbec to neřeší. Mozek nemá a ani nepotřebuje. Ale taková sumka, ta když se vylíhne, tak mozek má. (Dobrá, má nervový ganglion, tvrdí wikipedia.) Ten jí slouží na zpracování dat: jaká je tu teplota vody? Kolik tu kolem mě plave potravy? A na základě těchto informací se ta mrňavá sumka pohybuje oceánem. Až najde místo, kde se jí líbí. Voda má příjemnou teplotu, okolí je výživné…. a sumka se rozhodne usadit. Přilípne se na skálu a jako první věc sežere svůj mozek. Pardon, nervový ganglion. Proč? Protože už ho nepotřebuje. Od teď bude sedět na skále celý život a nemusí nic řešit.

Člověk má mozek, a taky se musí pohybovat, aby mu bylo líp. Má hlad a je mu zima? Vstane a dojde si pro svetr a zastaví se u ledničky. Leží na pláži a užívá si? Informace o připálené pokožce bude v mozku zpracována a donutí tělo vyhledat stín. Nebo střeva začnou hlásit, že potřebují vyprázdnit. Nebo se ozve žaludek, že má hlad. A to člověka uvádí do pohybu.

Mezi jeden z nejnepříjemnějších vjemů, které znám, patří dětský pláč. Jak někde slyším brečet miminko, sevře se mi srdce a mám chuť běžet za ním a vzít ho do náruče, i když není moje.

Podobně to má naprostá většina euro-americké společnosti. Rve jí to uši, ale neví co s tím. Tak dětem zakáže vstup. Jak jednoduché.

Lidské miminko je však chudák větší než ta sumka. Má mozek, ale pohybovat se nemůže. Proto potřebuje opravdu účinnou hybnou sílu, která jeho dospělého donutí reagovat. A ječí. A ječí. A ječí.

Přitom stačí tak málo: aby ta malá člověčí sumka nemusela ječet, potřebuje svého dospělého, který ji bude pohybovat. Ona totiž, aby byla spokojená, potřebuje cítit bezpečí teplého těla, tep jeho srdce, mít na dosah zdroj potravy, mít rozhled a tedy možnost učit se a taky možnost zábavy. A v noci potřebuje ujištění, že není sama, že ji nic nesežere, že ji někdo chrání a zahřívá.

Odmítám reagovat na hlášky typu: „Nech ho vybrečet, to posiluje plíce.“ „Nauč ji usínat metodou kontrolovaného pláče.“ „Nechoď tam pořád, udělá si z tebe otroka.“

Nejsem přece sumka po přechodu. Mám mozek, tedy jdu. Jdu za svým miminkem a nejlépe se svým miminkem. To není intuice. To je jednoznačný genetický povel, který má zajistit, aby byl můj potomek zdravý a silný a schopný přežít i bez celoživotní psychoterapie.

Že nevíte, co je to sumka? Přestaňte přemýšlet nad blbostma a běžte si pro miminko!

door

Mgr. Barbora Berlinger (Nosálková)

Před patnácti lety jsem se zamilovala do výhod bezplenkové komunikační metody. Moje tři děti a stovky ostatních miminek, se kterými jsem za tu dobu mohla pracovat, mi s rozzářenýma očima dokázaly, že takhle je to správně.

Stejný úsměv chci vykouzlit i na tváři tvého miminka. Ukážu ti, jak lépe porozumět jeho potřebám a jak zlepšit vaši vzájemnou komunikaci.  

  Jsem překladatelkou knih Koncept kontinua, Naše děti naše světy či Miminka v bezpečí, šéfkou bezplenkového mokoshopu a autorkou eBooku Bezplenkovka LIGHT a Bezplenkovka v kostce. Celý můj příběh si můžeš přečíst tady

Komentáře

  • Barbora 24.09.2015 20:35

    Napsané je to dobře, ovšem otázkou je, na co má mozek redaktor/ka jež článek posuzoval/a.

  • Mgr. Barbora Berlinger (Nosálková) 22.09.2015 07:58

    Ahoj,
    Mívám s okolím obdobný problém. Ráda zase vysvětluji starší generaci, že tak jako oni nechávali děti brečet, protože nemají hlad, není jim zima a mají suchou plínku, tak jednou je jejich děti nechají s čistou plínkou v domě důchodců. Nebudou jim dělat otroky.
    Sumka je báječná a nová paralela se mi moc líbila. Díky za pěknou myšlenku před spaním.

    Katka K.

  • Mgr. Barbora Berlinger (Nosálková) 22.09.2015 07:51

    Ahoj,
    mají pravdu, je to složité. Je jednodušší naučit se ignorovat dětský pláč a zůstat sedět, než nosit v náručí 7kg uplakaný uliček. A mají pravdu, on se ten uzlíček časem zřejmě sám utiší. Otázka je, jestli jim stojí těch pár měsíců chování za to, aby z uzlíčku nakonec vyrostl citově strádající zauzlenec.

    Chtěla jsem jen říct, že je zajímavé, že si lidi „pořizují“ miminko, neustále mluví o tom, jak by se mělo všechno dělat jen pro ně a pak je zabalí do igelitu, nechají ho v tom igelitu řvát a pak se diví, když se dozví, že existují i spokojená miminka, kterým ale maminky věnují více pozornosti. A to je podle mě to zdánlivě složité.

    S přáním pěkného dne,

    Jana F.

  • Mgr. Barbora Berlinger (Nosálková) 22.09.2015 07:48

    Mila Barboro,
    pekny clanek, moc dekuji. Bezplenujeme od narozeni, nosime se a spime spolu, kojime porad dal, a doufam, ze malemu bude dlouho chutnat. Vsechno se to zda byt jedine prirozene a nevim, jak to jini muzou delat jinak. A ze vidam spoustu nedomazlenych miminek a hlavne starsich deti. Je mi uzko z toho, jak moc vsechno tohle ovlivnuje nase dospele chovani. Jsem presvedcena, ze by lide byli na sebe daleko hodnejsi, kdyby se nam v detstvi dostalo radneho mazleni.
    Mejte se pekne,
    Iva G.

  • Markéta 21.09.2015 19:29

    Reaguji na mail… Mě to složité nepřipadá. Je to pěkně napsané. Ale třeba nejsem cílovou skupinou toho blogu.

Přidat komentář

* Nezapomeňte na povinné pole.